SCEAV
Jak má křesťan správně naložit se svým tělem po smrti?
Když se podíváme na historické svědectví, vidíme, že jak židé před Kristem, tak potom ranní křesťané své zesnulé pochovávali do hrobek nebo hrobů (Genesis 35:19-20; Matouš 27:59-60). Pálení těla bylo rituálem spojeným s jinými náboženstvími a s uctíváním model. Proto bylo dlouhodobě mezi křesťany jednoznačně praktikováno pohřbívání do hrobu či hrobky. Na druhé straně křesťan může mít jistotu vzkříšení těla a to nezávisle na tom, jakým způsobem skončí jeho tělesná stránka. Bible nikde kremaci nezakazuje ani nepřikazuje pohřbívání do země. Tedy ve způsobu pohřbu má křesťan jistě svobodu. Osobně preferuji pohřbívání do země, ale jen z toho důvodu, že se nějak napojuji na tradici mých křesťanských předků. Ale chápu, že z nejrůznějších důvodů někdo volí jinou cestu a myslím, že je to naprosto v pořádku.
Zmínil bych ještě dva drobné aspekty. Tím prvním je respektování touhy zesnulého. A tak i pro nás je dobré naší rodině říci, jak bychom si přáli, aby naložili s našimi ostatky. A to druhé, co bych zmínil, je úcta k předkům. S ostatky by se mělo zacházet uctivě. Nepovažuji za vhodné mít urnu v krabici od bot někde ve skříni. Myslím, že hrobové místo je uctivým místem vzpomínání a vděčnosti za naše blízké.
Co se stane s dětmi, které předčasné zemřou? Co mohu udělat pro své maličké dítě, abych mu pomohl k věčnému životu.
Začnu tou druhou otázkou. Přestože spása je výhradně Božím dílem, myslím, že rodiče mohou udělat velmi mnoho. Každý člověk, včetně dítěte, je spasen, když věří a má Ducha svatého. Věříme, že toto se stává realitou ve křtu. (Římanům 6,3-4) A proto považujeme křest dítěte za to nejlepší, co může rodič pro své dítě udělat. Věříme, že ve křtu Pán Bůh křtěnou osobu, dítě, přijímá. Ale to je samozřejmě jen začátek. Následuje cesta učení, aby dítě jednou i samo mohlo vyznat Ježíše jako Pána a tak s plným vědomím následovat Pána Boha.
Pak je tady samozřejmě ta první otázka, která je mnohem těžší, a já ji ještě zúžím. Co když dítě zemře ještě před křtem? Například Martin Luther říká, že věřící rodiče máme v tomto případě upokojovat a připomínat jim velkou Boží milost a fakt, že jejich děti byly vystavovány Božímu slovu a že Pán Bůh už v nich působil. A stejně jako zločinec na kříži nestihl křest a přijal ujištění o spasení, tak ho i my můžeme ve víře očekávat i pro tyto děti. Více: https://klus.estranky.cz/clanky/clanky/proc-mam-nechat-pokrtit-sve-nemluvne-.html
Nemůžu se dostatečně vypořádat s otázkou svěcení Božího dne odpočinku. Je někde psáno, že ji Ježíš Kristus zrušil a ustanovil na svou památku svěcení neděle? Nepochází neděle spíše od pohanských zvyků?
V Bibli nenajdete text, který by říkal, že už sobotu světit nemáme a že máme začít světit neděli. Nicméně Bible přináší svědectví, že důležitost vzkříšení byla tak zásadní, že se učedníci Pána Ježíše začali scházet první den po sobotě, tedy v neděli. O tom vydává svědectví samotná Bible (Skutky 20:7; 1. Korintským 16:2), ale i další záznamy z prvotní církve (například Justin nebo Klement Alexandrijský). Není bez zajímavosti, že kdekoli se Kristus objevil ve shromáždění a je zmíněn den v týdnu, vždy to bylo v neděli. Každý z evangelistů to zmiňuje.
Informace, že svěcení neděle je výsledek pohanských zvyků nebo že den odpočinku přesunul ze soboty na neděli až císař Konstantin, není pravdivá. Mnozí křesťané světili neděli dávno před tím. Více: https://klus.estranky.cz/clanky/kazani/nedele_-na-ryby-nebo-do-shromazdeni_.html
Jak máme chápat Boží trojici? Není to lidský výmysl? Je to opravdu v Bibli?
Je pravdou, že termín Boží trojice v Bibli nenaleznete. Ale naleznete texty, kde se zmiňují všechny tři osoby Boží trojice najednou, tedy Boha Otce, Syna Ježíše Krista a Ducha svatého. Celkem je takových textů 13. Obecně z učení Bible vyvozujeme tyto tři základní pravdy o Boží trojici:
1. Bůh je o třech osobách. (Matouš 3:16-17, Matouš 28:19; 2. Korintským 13:14)
2. Každá tato osoba je plně Bohem. (Jan 6:27; 1.Jan 5:20; Skutky 5,3-4)
3. Je jeden Bůh. (Deuteronomy 6:4; 1. Korintským 8:4; Galatským 3:20; 1.Timoteovi 2:5)
Potkal jsem se s člověkem, který říkal, že naše učení o trojici je nebiblické. Podle něj je jeden Bůh, který se pouze zjevoval v různých formách – jako Otec, Syn či Duch. Co si o tom mám myslet?
Je docela možné, že člověk, se kterým jste mluvil, patří k tzv. Branhamistům. Ti popírají křesťanské učení o trojici, tedy odmítají tři osoby Boží trojice. Učí, že Bůh je jedna osobo a v různých situacích se zjevuje buď jako Otec, nebo jako Syn nebo jako Duch svatý. Toto však odporuje biblickému učení, které často hovoří o několika osobách trojice společně. Významným příkladem je třeba situace při křtu Ježíše (Lukáš 3, 21-22), kdy z nebe promluvil Otec a Duch sestoupil ve formě holubice. Dalším příkladem může být vyznání, že Ježíš po nanebevstoupení usedl na pravici Boha Otce (Efezským 1, 20; Židům 10, 12). Z tohoto důvodu odmítáme učení Branhamistů a nepovažujeme je za křesťanské.
Mám dceru (20 let), která byla vychována ve víře, ale od svých asi 16 let úplně otočila. Dává najevo, že Boha nepotřebuje. Mne to dost trápí, ale nevím, co bych měla dělat. Dcera už mně příliš nebere.
Vidět vlastní děti, které se otáčejí k Bohu zády, je pro věřící rodiče nesmírně bolestivé. Povzbuzení pro takové rodiče bychom shrnuli do těchto tří bodů:
1. Sama usilujte být co nejblíže Pánu Ježíši Kristu. Čím více bude sám Pán Ježíš proměňovat Váš život, tím silnější bude Vaše svědectví života a tím jasněji budete také vidět vedení Duchem svatým, kdy mluvit, kdy mlčet, apod. Takže povzbuzuji k aktivnímu zápasu o zbožnost a to především čtením Božího slova, modlitbou, účastí na společenství a vydáváním svědectví o Pánu Ježíši Kristu!
2. Nepřestaňte ji mít ráda, i když Vás tato láska bude bolet, protože vidíte, že jde nedobrým směrem. Zahrňte ji svoji láskou.
3. Nepřestaňte se za ni modlit a najděte si další přátelé, kteří se za ni budou modlit s Vámi.
A přitom všem se držte naděje, že Pánu Bohu na ní záleží ještě mnohem více než Vám!
Chtěla bych Vás poprosit o radu nebo aspoň Váš názor. Mám kamarádku, která se zabývá astrologií, horoskopy, vykládá karty atd. Já jsem křesťanka a tyto praktiky odmítám, ale někde jsem četla, že by si tím kamarádka mohla způsobit nějaké psychické problémy sama sobě. Mám o ní starost, aby se jí něco zlého nepřihodilo a chtěla jsem se Vás zeptat, jestli nemáte s tím nějaké zkušenosti, a jestli a jak bych na ní mohla zapůsobit. Děkuji.
I já jsem přesvědčen, že astrologie a kartářství v sobě nesou negativní dopad na člověka. A myslím si, že nejde jen o psychické ohrožení, ale především o duchovní ohrožení. Bůh nás samozřejmě před tímto varuje. A jistoty ohledně své budoucnosti máme hledat v Něm a ne v něčem jiném. To se ale hůře vysvětluje nevěřícímu člověku. Samozřejmě, přístup ke každému člověku vyžaduje individuální vedení Božím Duchem, abychom věděli, co, kdy a jak říci. Každopádně je to třeba předat s velkým zájmem o člověka, ne jako útok či výčitku.
Samozřejmě, to když se člověk zřekne astrologie, ho nezachrání pro věčnost a proto vždy má přednost to, aby se prvně člověk setkal s Kristem. Ten ho dokáže osvobodit od hříšných návyků. To ale neznamená, že se tomuto problému musíme před tím vyhýbat. Určitě můžeme poukázat na problematičnost těchto aktivit. Ale je to třeba dělat moudře. Nesmí to být urážlivé či hrubé. Nesmíme ani přehánět argumenty, ve snaze zapůsobit. Záleží na typu člověka. Většinou je nejlepší dávat otázky, aby se člověk zamyslel sám nad tímto svým přístupem. Mám na mysli otázky, při kterých člověka vedeme k přemýšlení nad tím, jak astrologie, kartářství apod. může fungovat a jaký to má dopad na jeho život. Naopak taková rozmluva může být dobrou příležitostí ke svědectví a k vysvětlení toho, kdy své jistoty nalézáme my. A samozřejmě, to vše je třeba podložit modlitbou.
Dobrý den, rád bych se Vás zeptal, jaký je na základě Božího slova Váš názor na držení zbraně za účelem obrany sebe, rodiny a majetku. Já si osobně nemyslím, že křesťan musí být pacifista. Pokud by mou rodinu měl někdo ohrožovat na životě, myslím, že použití zbraně je oprávněné, i když může zabít. Vždyť i Ježíš mluví v Lukáši 22,36 o meči. Petr ho tasil, když Ježíše přišli zatknout. A starý zákon je bojů plný - dokonce ne jen defenzivních. Jde mi pouze o obranné použití.
Když to vezmu velmi obecně, tak držení zbraně Bible nikde nezakazuje. A jak jste zmínil, Ježíšova slova o meči ukazují, že vlastnění meče může být někdy potřebné. Starý zákon ukazuje na situace, kdy se někdo brání se zbraní v ruce a pokud je obrana přiměřená, je nevinen. Pokud není obrana přiměřená, je vinen. Takže, když to shrnu, zásadní je moudrost, kterou jednotlivec má mít, aby dobře vyhodnotil, kdy zbraň potřebuje vlastnit a kdy je jí třeba i použít.
Navíc je to jistě otázka motivů. Co ovládá mé srdce? Je to strach, který je v kontrastu k důvěře Pánu Bohu? Jsem člověkem agresivním a mstivým, mám zlost? Žiji v prostředí, kde mi hrozí významné nebezpečí, a já chci chránit rodinu? To všechno je třeba zvážit.
Já zbraň nevlastním a nemám pocit, že bych ji v českém kontextu potřeboval. Tím nechci říci, že se nemůžu stát oběti násilného trestného činu. Ale žiji v pokojné zemi, kde fungují bezpečnostní složky a cítím se dostatečně bezpečně.
Kdysi, to jsem ještě nebyl obrácený, jsem měl krátce motorku. Po roce jsem ji prodal, ale dodnes se mi motorky libí. Stále po nich koukám a toužím. A pere se to ve mně. Rád bych ji zase měl, prostě pro radost toho, že mam v garáži krásný kus techniky. Někdo miluje lezeni po horách, někdo jezdění v kánoi, mně se zase líbí motorky. A pořád mám výčitky, že bych jako křesťan tohle neměl, že bych neměl dychtit po věcech světa. Je to zlé mít tyto touhy? Nechci zranit Pána Boha. Není to nepřiměřený luxus?
Samozřejmě nejsem schopen říct, co máte dělat. Neexistuje univerzálně platná jasná odpověď na to, co už je příliš a co je ještě OK.
Obecně bych doporučil zvážit dva aspekty. A to, jak nakládáte se svým časem a se svými financemi. Člověk se totiž může zříci motorky a při tom nebýt věrný v nakládání se svým časem a financemi v jiných oblastech. Na druhé straně si dokážu představit i opačnou variantu, a to že člověk je velmi dobrým správcem svého času a svých financí, přestože má v garáži motorku.
Dále tady hrají roli některé další principy. Například otázka půstu. Ano, někdy je pro nás opravdu dobré se některých věcí zříci. Určitě to může přinést požehnání. Na druhé straně nám Pán Bůh ukazuje, že nechce, abychom žili bez různých radostí a potěšení. I věci mohou být Jeho dary pro naši radost.
Takže principů ke zvážení je jistě více. Každopádně jsem přesvědčen, že důležitější než to, zda máme motorku či ne, je to, jak blízko Pánu Bohu je naše srdce. Pokud se sytíme Božím slovem, pokud Pánu sloužíme, pokud o Něm svědčíme, Pokud jsme finančně štědří, tak potom to, co máme v garáži, jen málo ovlivňuje náš duchovní život. Přeji Vám dobré rozhodnutí!
Jsem letitou členkou jiné denominace a velmi ráda čtu duchovní literaturu. Poslední dobou se mi dostaly do rukou dvě knihy od H.S.Kushnera "Jak překonat strach" a také "Proč se dobrým lidem stávají zlé věci". Ráda bych se vás zeptala, jaký máte na jeho knihy názor. Je pro evangelíky dobré číst knihy od židovských autorů? Můžeme souhlasit s jejich odpovědí a názorem na Boha?
Myslím si, že jako křesťané můžeme číst téměř všechno. Sám apoštol Pavel nás povzbuzuje, abychom zkoumali všechno a drželi se dobrého (1Tes. 5,21). Na druhé straně je důležité, abychom moudře balancovali, co čteme.
Zároveň je důležité si uvědomit, že žádná kniha nemůže být čtena nekriticky. A to ani ta, která je psána evangelickými autory. O všem musíme přemýšlet a srovnávat to se svědectvím Písma, které nám slouží jako měřítko. Takže je třeba především poznávat Bibli, Boží slovo.
Samozřejmě, když čteme autora, který vychází z jiného náboženství, tak musíme předpokládat, že bude mít jiný pohled na víru. Přesto nevylučuji, že nalezneme něco, co nám pomůže v našem vlastním přemýšlení o Bohu, o víře, o životě.
Nakonec jedna poznámka ke Kushnerovi. Kushnerův pohled na Pána Boha je odmítán i velkou škálou židovských myslitelů. Osobně mám pocit, že má nižší pohled na Pána Boha, než jak ho vidím v Bibli, než zastává historická církev. Například je celkem zjevné, že Kushner popírá Boží všemohoucnost. Takže při čtení (nejen) Kushnera bych jistě doporučoval ostražitost.
Proč evangelíci používají jinou Bibli než katolíci? V čem je rozdíl?
Rozdíl mezi tzv. protestantskými a katolickými vydáními spočívá v tom, že katolíci používají Bibli s tzv. Deuterokanonickými knihami (tj. „druhotně-kanonickými“, „druhořadými“) nazývanými také „Apokryfy“ (tj. „skryté, tajné“). Těchto knih je 7 (Tóbit, Júdit, Kniha moudrosti, Sírachovec, Báruk, 2 knihy Makabejské) plus dodatky ke 2 biblickým knihám Ester a Daniel. Otázka ovšem není zcela přesná, protože i některá protestantská vydání apokryfy obsahují. Pro úplnost dodejme ještě i to, že Bibli s apokryfy (a to v ještě větším počtu) používají i pravoslavné církve.
Jde o knihy, které nebyly sepsány hebrejsky, ale řecky, a to později, než ostatní knihy Starého zákona. Byly však přidány k řeckému překladu Starého zákona, k tzv. Septuagintě (vznikla ve 3 stol. př. Kr.). Ta byla používána i v časech Ježíše Krista a později byla vzorem pro latinský překlad používaný ve středověku (Vulgátu). Sami židovští rabíni však apokryfy neřadili do sbírky svatých písem, tj. do tzv. „kánonu“. Také překladatel Bible do latiny, Hieronymus (sv. Jeroným) se klonil spíše ke kratší variantě Starého zákona, nicméně kvůli tradici nakonec přeložil i Apokryfy.
Reformátoři církve v 16. století (Luther, Kalvín aj.) se ovšem stejně jako židovští rabíni vrátili k používání užšího, „hebrejského“ kánonu. Apokryfy považují sice za užitečné k soukromému čtení, ale zdůraznili, že za základ veřejného předčítání, biblického vyučování a víry mají být považovány jen ty spisy, které skutečně původně patřily k Bibli, a nikoliv i ty, které byly přidány později.
Druhým důvodem byla také skutečnost, že některá problematická učení středověké církve (zejména modlitba ke svatým nebo učení o očistci) stojí do značné míry na Apokryfech, a proto reformátoři zdůraznili, že je nutné jít "k pramenům" (ad fontes), tj. ke skutečně původním textům, jejichž inspirovanost je nepochybná. Pouze u nich chtějí hledat zdroj a základ učení a víry.
Napsal Bibli Bůh?
Bible nikde netvrdí, že ji napsal Bůh v tom smyslu, že by jednoho dne "spadla z nebe", celá hotová. O tom, že Bůh něco psal, sice čteme, ale např. jen Boží zákon na kamenných tabulkách, které dostal Mojžíš. Ty ale Mojžíš rozbil, když se hněval nad hříchem Izraele (Exodus 32,15-19). Mluvit o tom, že Bůh napsal Bibli, může být zavádějící. Bibli ve skutečnosti psali lidé, a to v různých dobách. Jednotlivé knihy Bible vznikaly v období minimálně 1000 let, ne-li déle.
Co ovšem křesťanství vyznává je, že tito lidé nepsali jen pod vlivem vlastní inspirace, ale byli inspirováni Bohem. V některých případech je jejich inspirace vyjádřena v textu poměrně přímočaře (např. proroci píšou: "Hospodin řekl toto:..."), jindy skrytěji. Apoštol Pavel napsal o Starém zákonu: "Veškeré Písmo je z Božího Ducha" (doslova: theopneustos = vdechnuté Bohem). (2 Timoteovi 3,16). Podobně i 2. Petra 1,20-21: "Toho si buďte především vědomi, že žádné proroctví v Písmu nevzniká z vlastního pochopení skutečnosti. Nikdy totiž nebylo vyřčeno proroctví z lidské vůle, nýbrž z popudu Ducha svatého mluvili lidé, poslaní od Boha."
Proto někdy křesťané říkají, že Bible je „božského původu“. Lidé ale hrají v celém procesu důležitou roli. Věříme, že Pán Bůh si jejich schopností a talentů použil k tomu, aby nám zanechal to, co je "dobré k učení, usvědčování, nápravě, výchově ve spravedlnosti…“ (2 Timoteovi 3,16) – tedy to, co potřebujeme vědět pro život i pro věčnost.
Co si myslíte o názoru, že kvůli křesťanství zbytečně zahynulo spoustu lidí, a to jen proto, že se křesťané někomu snažili vzít jeho názor na svět?
Máte pravdu: mnoho lidí zemřelo kvůli tomu, že se někdo někomu snažil vzít jeho názor na svět. A skutečně se tak dělo i pod rouškou „křesťanství“. Je ale dobré uvědomit si následující skutečnosti:
1. I nejlepší věci/názory se dají příšerně zneužít. Pokud křesťanství někomu „bere názor“ násilím, není to skutečné biblické křesťanství, ale jeho karikatura. Pod rouškou „křesťanství“ tak až příliš často šlo o prachobyčejnou hamižnost, touhu po moci, či vyřizování účtů. Násilné vnucování víry se biblickému myšlení absolutně příčí a nikde k němu není žádná výzva ani opodstatnění. Ačkoliv je pro křesťanství typická aktivní misie, vždy je z hlediska Bible omezena na zvěstování, tj. představení evangelia, nabídku víry, svobodné pozvání k Bohu, který miluje člověka a má zájem o jeho nejvyšší dobro. Je důležité rozlišovat mezi biblickým pojetím křesťanství jako následování Ježíše Krista a tzv. „křesťanským Západem“ či „křesťanskou kulturou“.
2. Jestliže se paušálně mluví o vině „křesťanství“ za smrt mnoha lidí, pak je třeba se ptát, jestli by bez něho bylo skutečně lépe. K tomu pár údajů:
a. Největší pronásledovanou skupinou v celých dějinách byli křesťané
b. K největším genocidám v dějinách nedošlo v „křesťanském středověku“ (ačkoliv jsem již naznačil, že pojem „křesťanství“ je často zaměňován s „křesťanskou kulturou“, která nezřídka zneužívá víry ve svůj prospěch) nýbrž v ateistickém 20. století. V něm došlo k 9 hlavním genocidám (kromě světových válek a mnoha menších krvavých konfliktů). 5 z nich způsobili ateisté (4x komunisté, 1x fašisté), 3 muslimové, 1 kmenová nenávist.
3. Když je řeč o tom, kolik lidí zbytečně zemřelo kvůli "křesťanství", bylo by dobré zamyslet se také nad tím, kolik lidí bylo díky následovníkům Krista zachráněno. Když přemýšlím nad dějinami myšlenky nemocnice, sirotčince, ano i Červeného KŘÍŽE (kříže!), tak mám dojem, že to asi nebude tak docela zanedbatelné číslo.
Nechápu, jak může být v bibli napsáno, miluj bližního svého, ale zároveň, že víra rozdělí matku od dcery a otce od syna, nevím přesně veršíky, ale někde to tam je.
Myšlenka, kterou zmiňujete, se vyskytuje na více místech, nejradikálněji asi zde:
Každý, kdo se ke mně přizná před lidmi, k tomu se i já přiznám před svým Otcem v nebi; 33 kdo mně však zapře před lidmi, toho i já zapřu před svým Otcem v nebi. 34 Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč. 35 Neboť jsem přišel postavit syna proti otci, dceru proti matce, snachu proti tchyni; 36 a 'nepřítelem člověka bude jeho vlastní rodina' (Matouš 10,32-36; srov. též Lukáš 12,51-53).
Ve všech těchto textech jde o to, že Ježíš připravuje své učedníky na odmítnutí, když budou hlásat odpuštění, lásku k bližnímu a víru v Boha. Nemá je to překvapit, nemají se toho děsit, i když je to smutná realita. Není to o tom, že by oni sami měli začít být proti svým rodičům nebo sourozencům, že by je měli zavrhovat, opovrhovat jimi apod. Ježíš zde zcela realisticky vykresluje cenu následování, nemaluje jim růžové brýle stylem: když mi budete věřit, všichni vás budou milovat, vždy se vám bude dařit, nikomu to nebude vadit. Ví, že i když jeho následovníci budou milovat všechny své bližní a nepřátele – nebo právě proto!!! - vždy se najdou lidé, kteří to budou považovat za blbost, naivitu, fanatismus a budou se snažit ty, kteří věří v Krista vytěsnit ze svých životů.
Obviňovat Krista za to, že vnáší neklid a meč by nedávalo smysl i proto, že Ježíš často mluví v nadsázkách, to znamená, že záměrně přehání, aby ilustroval podstatu věci. I zde to hrotí. Protože zlého člověka dobro dráždí, a protože zlý člověk nemá podobné zábrany, jako Ježíšovi následovníci, kteří mají milovat dokonce i své nepřátele, musí ti následovníci počítat s tím, že se to může obrátit proti nim. Tak, jako se to obrátilo proti Kristu. Z žádných přikázání, která dal svým učedníkům, ale nevyplývá, že to mají být oni, kdo bude ten neklid záměrně vyvolávat a stylizovat se do role mučedníků.
Možná jste ale měli na mysli text Marek 10:29-30 (Ježíš jim řekl: "Amen, pravím vám, není nikoho, kdo opustil dům nebo bratry nebo sestry nebo matku nebo otce nebo děti nebo pole pro mne a pro evangelium, 30 aby nyní, v tomto čase, nedostal spolu s pronásledováním stokrát více domů, bratří, sester, matek, dětí i polí a v přicházejícím věku život věčný.)
I zde je problém stejný: nejde o to, aby následovníci Krista kvůli víře (nebo spíš z lenosti apod.) záměrně opouštěli své rodiny, ale o ty případy, kdy jsou k tomu svými rodinami donuceni. To je dodnes častý případ v zemích, které netolerují křesťanství (např. v islámských zemích). Ježíš neříká: „kašlete na rodiny“, ale: „když se na vás rodina vykašle, vězte, že to nenechám bez náhrady.“
Odkud se vzal v dokonalém ráji had, který svedl Adama a Evu ke zlému?
V 1. Mojžíšově 3,1 najdeme první zmínku o hadovi. Stvoření takového tvora Bible dosud konkrétně nezmínila, ale lze předpokládat, že had byl stvořen ve stejné době, jako ostatní „plazi a rozmanité druhy zemské zvěře“ (1M 1,24-25). 1M 3,1 říká, že had byl „nejchytřejší ze vší polní zvěře“. Eva ho také asi neviděla poprvé, protože ji jeho přítomnost nepřekvapila. Není bez zajímavosti, že popis nového nebe a nové země v Izajáši 65,25 zmiňuje také přítomnost hada. Potravou mu – stále – bude prach, ale ani on, ani nikdo jiný už „nebude páchat zlo a šířit zkázu“.
Pokud tomu tak je, pak jak to, že tvor, který byl součástí „velmi dobrého“ stvoření, se stává svůdcem k rebelii vůči Bohu? Bible o tom přímo nehovoří. Můžeme jen předpokládat, že jej ovládl satan a použil si ho jako nástroje ke svedení Adama a Evy. Tuto možnost podporují např. Matouš 8,28-34 a Marek 5,6-13, kde je řeč o démonech, které mohou ovládnout lidi i zvířata. V jednom konkrétním případě (v Lukášově evangeliu 22,3) čteme doslova, že sám Satan „vstoupil“ do člověka – do Jidáše, aby zradil Ježíše. A Zjevení 12,9 spolu s Janem 8,44 dokládají, že had ze zahrady nebyl nikdo jiný, než sám Satan.
Na otázku, jak to mohl Bůh dovolit, nám však Bible nedává odpověď.
Proč je Bible Boží slovo?
Bible je Boží slovem, poněvadž v ní lidé hovoří o Bohu, například v Žalmech, a to takovým způsobem, že uspokojivým vysvětlením inspirace těchto jejich myšlenek je pouze faktor Božího zjevení.
Bible je slovem Božím, protože mnoho lidí přivedla k víře a vede je v ní.
Jaký je rozdíl mezi biblismem a biblicismem?
Jaký je rozdíl mezi biblicismem a biblismem?
Přípona „ci“ ve slově „biblicismus“, která je v něm jaksi navíc, neboť slovo „Bible“ neobsahuje slabiku „ci“, naznačuje určitou nezdravost nebo úchylku, nějaký extremismus. Biblicismus bychom mohli nazvat biblickým fundamentalismem. Znamená používat biblické výpovědi různě vytržené z kontextu a činit tak otrocky, mechanicky, nezřídka zákonicky, z hlediska litery Bible. Tento postup zároveň nebere ohled na jejího ducha. Snahou biblicismu je zdůvodnit a ospravedlnit záměry, myšlenky i praxi vykladače, který si dané verše bere na pomoc a může takto jejich obsah přenášet do své doby. Tuto metodu uplatnil i sám ďábel, když pokoušel Pána Ježíše (Mt 4, 5–6. 8–9), ale Ten ho nejenže argumentačně trumfnul, ale svou odpovědí také nepřímo zkritizoval jeho zacházení s Písmem a poukázal, jak se to má dělat správně. (Samozřejmě že hlavně šlo o to, že Pán Ježíš pokušení odolal.) Biblicismus také může znamenat číst a vykládat Bibli bez ohledu na základní církevní dogmata, která z ní vyplývají. Obecně vzato, záleží na konkrétní (biblické) myšlence, kterou operuje. U uplatnění té které by bylo lze upřesňovat samotný pojem biblicismu.
1) Pokud jde o jeho první druh, vezměme si například princip „oko za oko“ a návrh jeho aplikování v dnešní době. Tento postup bychom odmítli. Stejně bychom učinili při interpretaci národa z 5M 28, 49–50 jako nacistických Němců likvidujících Židy v době druhé světové války i před ní.
2) Biblicismem druhého typu by bylo zavádět křest ve jméno Ježíše (Sk 8, 16) místo ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého, anebo křest za mrtvé (1 K 15, 29), jen proto, že je to v Bibli zmíněno. Na druhé straně máme zkoumat, co učí Bible, a být jejími pilnými čtenáři – i proto, že se některými svými výpověďmi může vyjadřovat k určité (pozdější) době a jejím událostem a také proto, že její výroky, myšlenky, principy pocházejí od Boha, mají obecnější charakter a (tudíž) jsou nadčasové.
Je to biblicismus, jestliže snad všechny církve zdůvodňují své učení poukazem na vybrané biblické verše, a někdy si navzájem (zdánlivě) protiřečí? Asi ano, ale jeví se legitimním, jelikož učení církví se v Bibli nachází, byť každá z nich v ní našla a hledá „to své“ a jiné biblické důrazy spíše přehlíží. Velmi však záleží, čeho se to učení týká, s jakou svobodou daný vykladač k Bibli přistupuje, ale také na tom, nakolik se opírá o předpoklady a praxi své či jiné doby: pro někoho může být zákaz homoerotického chování (3M 18, 22) věcí kontextu doby Starého zákona a starověku, zatímco v dnešní době přichází ke slovu zásada kristovské akceptace a lásky, pro jiné je to naopak obecné pravidlo, které lze upotřebit a které chrání v každé epoše. Hranice (nezdravého) biblicismu tedy nejsou zcela ostré.
Pojem „biblismus“ používá asi jen prof. ThDr. Jan Štefan: Studie a texty 30 (2018 (1). K výročí M. Luthera. ETF UK, 132–133. Biblismus, jak naznačuje již absence pejorativně podbarvující přípony „ci“, má podle něj představovat zdravý přístup k Bibli, bez tendenčnosti, v duchu evangelia a s otevřeností na podněty Ducha svatého, který oživuje mrtvou literu Písma. Je otázkou, co tato dvě východiska znamenají a jaké cesty myšlení vymezují.
ONDREJOVIČ, D. Teologická encyklopédia. Bratislava: EBF UK 1991, 33
Religion in Geschichte und Gegenwart4. Band I. Tübingen 1998, 1553–1554
Evangelisches Kirchenlexikon3. Band I. Göttingen 1986, 503
ODPOVĚĎ 2
Pro křesťana je Bible pravidlem víry a života. Reformační otcové se odvolávají na vykladačský princip Sola Scriptura, který považuje Písmo za nejvyšší autoritu. Aby nedošlo k nedorozumění: reformační otcové nikdy netvrdili, že Písmo je jedinou autoritou. To znamená, že si vážili teologického dědictví předchozích staletí, ovšem normativnost této tradice byla podřízena svědectví Starého a Nového zákona. S biblismem se, kromě výše uvedeného, pojí zásada, vykládat Bibli pomocí Bible, ve snaze nalézt doktrinální shodu napříč různorodému spektru biblických svědků. V neposlední řadě nutno zmínit zásadu, že Kristus je středem křesťanské teologie a vykladačským klíčem věroučných článků. Oproti tomu biblicismus charakterizuje snaha doložit pravdy víry nebo pravidla života pomocí odvolání se na biblické verše. Problematičnost tohoto způsobu spočívá v tom, že velmi často nebývá zohledněn kontext konkrétní výpovědi, ať už dějinný, teologický či kulturní. Jestliže je Bible vykládána způsobem, který odporuje Kristovu Duchu, pak je nutno hájit Krista proti falešné liteře. Fundamentalismus je interpretační zkrat, který škodí každému náboženství a křesťanství, které není náboženstvím v pravém slova smyslu, škodí stejně tak.
Je Bůh stále stejný, anebo měl na lidi jiné požadavky v době starozákonní, jiné v době Ježíšově a jiné dnes?
Jestliže se člověk (stvoření) snaží popsat Boha (Stvořitele), vždy naráží na limity svého poznání. O Bohu víme pouze to, co nám dal o sobě sám poznat. Biblická literatura je pramenem poznání, který má pro křesťany nejvyšší autoritu. Ovšem i v tomto normativním spise se nachází výroky, které není vždy snadné harmonizovat.
V knize Genesis se o Bohu dočteme: „Litoval, že na zemi učinil člověka, a trápil se ve svém srdci.“ (Gen 5,6) Tento výrok naznačuje, že se Bůh rmoutil kvůli tomu, co dříve vykonal. Jestliže je Bůh vševědoucí, mohli bychom předpokládat, že předjímá důsledky svého jednání.
V pozadí těchto výroků lze cítit napětí, vznikající v důsledku odmítnutí člověka spolupracovat s Bohem na tvorbě světa. Bůh, ve své touze zachránit člověka, zohledňuje jeho možnosti a optimalizuje svou spásnou pedagogiku, což se může z lidské perspektivy jevit jako důkaz Boží nestálosti a proměnlivosti. O neměnnosti Božích záměrů svědčí novozákonní List Židům 13,8: „Ježíš Kristus je tentýž včera i dnes i na věky.“
Jaký je rozdíl mezi křtem vodou a křtem Duchem svatým?
Ačkoli je Bůh vůči lidskému jednání vždy nadřazený a suverénní, přesto činí vše, aby člověk dosáhl na spásu, kterou mu nabízí. Příkladem této Boží neskonalé touhy udělit kajícímu člověku odpuštění hříchů a ujistit jej o věčné spáse jsou svátosti: křest a Večeře Páně. Křesťanský křest je neodmyslitelně spojen se slovem ustanovení (Mt 28,19-20; Mk 16,16) a viditelným znamením, kterým je voda. Duch svatý je dar, kterým Bůh toto jednání církve pečetí. O svrchovanosti Božího jednání vůči církvi svědčí kniha Skutky apoštolů. Bůh jednou uděluje dar Ducha svatého před křtem vodou (Sk 11,15), jindy po křtu (Sk 8,15-17), ale také současně se křtem vodou (Sk 19,5-6). Na tyto události můžeme pohlížet jako na výjimky, potvrzující pravidlo, které zachycuje výrok Ef 4,4-6: Jedno tělo a jeden Duch, k jedné naději jste byli povoláni; jeden je Pán, jedna víra, jeden křest, jeden Bůh a Otec všech, který je nade všemi, skrze všechny působí a je ve všech. Dar Ducha svatého spojuje se křtem také apoštol Pavel. Stvrzuje to jeho výrok: Neboť my všichni, ať Židé či Řekové, ať otroci či svobodní, byli jsme jedním Duchem pokřtěni v jedno tělo a všichni jsme byli napojeni týmž Duchem. (1K 12,13)
Může být křesťanem transgenderová osoba?
Transgenderová osoba chce žít jako osoba opačného pohlaví, obléká se podle toho a podniká kroky k rozsáhlejší identifikaci s ním: jde-li o dítě kolem deseti let, bere blokátory puberty brzdící rozvoj druhotně pohlavních znaků, než se rozhodne pro svou biologickou či opačnou identitu; pokud zvolí opačnou, užívá hormony, které jsou vlastní osobám opačného pohlaví, a později podstupuje různé operace, například dívky odstranění prsou.
A kdo je vlastně křesťan? Jestliže chápeme křesťana jako člena určité denominace a některé církve transgenderové osoby přijímají, pak mohou být křesťany. Záleží však na jejich konkrétních projevech v církvi a na dalších okolnostech. Podle toho může být míra jejich přijetí různá. Asi se najdou církve, které tyto osoby přijímají jako takové, ale nepřijímají jejich transgenderové chování: farář nebo jiný vedoucí třeba řekne klukovi, který si obléká sukně, ať přichází na setkání dorostu v kalhotách. Faktem je, že církve si v rámci svého fungování a řádu stanovují i takovéto technické věci. Ale tak činí i jiné organizace. (Co kdyby chtěl třeba někdo přicházet na setkání šachistů nahoře bez nebo ve spodním prádle a řekl, že se s takovým stylem identifikuje a další oblečení vnímá jako psychickou zátěž?) Absence takovýchto směrnic je ovšem také určitým pravidlem a postojem. Na druhé straně členové církví by měli být otevřeni individuálním setkáním s transgenderovými osobami.
Jestliže chápeme křesťana jako osobu věřící v Ježíše Krista, transgenderový člověk jím být může: uznává přece Ježíše jako svého Pána a Spasitele, a Syna Božího, modlí se k Němu atd.
Jestliže chápeme křesťana jako osobu, kterou Bůh přijme v nebi, pak nevím a odpověď nechávám na Něm. Z Bible přece víme, že Bůh některé z těch, kdo Jej vyznávali, do nebe „nevpustí“, protože nekonali jeho vůli (Mt 7, 21–23). Podob nekonání Boží vůle může být mnoho.
Bible mimo jiné říká: „Žena na sebe nevezme, co patří muži, a muž neobleče, co nosí žena. Hospodin, tvůj Bůh, má v ohavnosti každého, kdo takto činí.“ (5M 22, 5)
Jistě, je to napsáno ve Starém zákoně, a nás, křesťany, nebo lidi žijící v době nové smlouvy, Starý zákon nezavazuje, nebo tolik nezavazuje – byl přece napsán předně pro Židy. Ale určité obecnější směrnice, z něj odvodit můžeme a máme. A tento verš naznačuje, že bychom cestou transgenderu, který znamená i transvestitismus (opačný způsob odívání), jít neměli, neměli bychom činit kroky, které mohou být předstupněm změny identity a nabytí znaků charakteristických pro opačné pohlaví. Domnívám se, že tento pokyn není jen vyjádřením specifického náboženského přesvědčení, zákazu takovýchto forem účasti Izraelců na pohanských slavnostech, ale odráží širší věc, zkušenost, zásadu, která je v souladu s přírodou a přirozeností, že totiž muž má nosit pánské oblečení a žena dámské a že nemají uvažovat o vzdalování se své identitě.
V 5M 23, 1 pak stojí: „Do Hospodinova shromáždění nevstoupí nikdo, kdo má rozdrcená varlata nebo uříznutý pyj.“
I tento verš obsahuje obecnější pravdu, že to, jak se člověk narodil, se nemá úmyslně narušovat, a že zmíněný handicap jej jaksi diskvalifikuje.
Ano, jsou tu širší a hlubší skutečnosti. Člověka jako muže a ženu stvořil Bůh, přičemž tento způsob, jakým byl stvořen, je vystižením Božího obrazu (1M 1, 26–31) a Bůh toto své dílo zároveň označil za velmi dobré (1M 1, 31). Bůh dal ženě a muži úkol žít rodinným životem a kvůli tomu jim požehnal. Dílo stvoření nemůžeme podceňovat, třeba jen jako biologickou, „technickou“ danost, kdy Boha brát v úvahu nemusíme. Pravdy, které z Božího slova o stvoření vyplývají, nedávají žádný signál ke zpochybňování (Božího stvoření a) biologické konstituce člověka a jejího smyslu přivádět na svět děti, nové pokolení. Naopak z toho vyplývá, že člověk by se měl snažit svou identitu rozvíjet, muž mužskou, žena ženskou, a případně překonávat to, co mu v tom brání. (Copak nemá v životě překonávat jiné překážky a nepříjemné pocity, například když dochází na rehabilitaci po zlomení končetiny anebo když jako hudebník nacvičuje nějakou skladbu?) Transgenderové kroky a zákroky představují v tomto směru protipohyb, protože blokují plodnost, ale také samozřejmě vedou k narušení a ničení některých orgánů a tkání a nedokáží vytvořit něco nového a stejně kvalitního.
Geneticky se identita takovéto osoby nezmění. Transgenderová osoba, i po absolvování různých operací, nebude schopna žít a projevovat se způsoby, které jsou pro opačné pohlaví, o dosažení kterého usiluje, základní a bytostné a nejvíce vystihují jeho podstatu: zplodit dítě, nebo je porodit či nakojit.
Rozpor mezi biologickým pohlavím a osobní identitou lze také, z křesťanského hlediska, chápat jako důsledek hříšné porušenosti celého stvoření. Podobně i nemoci. A jestliže mají lidé (nejen křesťané) bojovat proti hříchu a jeho důsledkům a projevům – proto také existuje medicína a rozvíjí se – mají i transgenderové osoby usilovat o sladění své psychologické identity se svou biologickou. A druzí jim k tomu mají napomáhat.
Už jsme zmínili, že náboženské přesvědčení, na základě kterého (přinejmenším) některé církve transgenderové jednání a jeho podporu odmítají, nemá jen onen specifický charakter daný určitými dogmaty zdůvodněnými autoritou Boha a uznávanými určitou skupinou lidí, ale koresponduje s tím, jak je to dáno v přírodě a jak to podporuje její dobro, případně dobro lidské společnosti, pokud jde o její rozvoj a stabilitu atd.
Je nesmírně pochybné, zda za obrovským a skokovým nárůstem – v USA v posledních deseti dvanácti letech o 1000 procent a ve Velké Británii o 4000 procent – genderové rozklíženosti u mladistvých stojí skutečně tato diagnóza a jak intenzivní, anebo zda jde o určitou módu, pózu a důsledek masově-psychózového vlivu internetu. Pokud jde o něco vážnějšího, na takové případy by se nemělo reagovat (téměř okamžitým) doporučením přechodového procesu ústícího ve změnu pohlavních znaků, ale řešením hlubších psychických těžkostí, které se projevují nebo mohou projevovat touhou po změně identity. Problém navíc je, že v některých státech není ani požadováno lékařské doporučení, stačí přání pacienta / klienta. A ničit náležitě fungující orgány a tkáně není postup, který je v souladu s medicínou, ale proti ní.
Jestliže se ptáme, zda může být transgenderová osoba křesťanem, naznačili jsme určité roviny bytí křesťanem. Tato otázka je otázkou po otevřenosti Boha a církve, jejích členů, vůči transgenderovým osobám. Zároveň však vyvolává otázku, zda a jak jsou transgenderové osoby otevřené vůči křesťanství, tedy Bohu, církvi a jejím členům.
Může být křesťanem fetišista, polyamorní člověk, pedofil? Zamyslí se nad tím, co křesťanství obnáší, a co nikoliv?
Proč jsou některé církve přísné a jiné liberální (uvolněnější)?
A jsou? Asi jak v čem. V některých církvích se odsuzuje kouření, ale mladší nezdraví starší a neprojevují jim úctu. Přísnost a uvolněnost étosu se mění s dobou a souvisí s místem, kde daná církev působí. Ve městech, kde žije více (rozličných) lidí, kteří se neznají, panují liberálnější postoje, na venkově, kde si lidé vidí do talíře, přísnější. Podobně to může být rozděleno ve větších a menších církvích. Ale existují výjimky, které potvrzují pravidlo. Morální striktnost nebo uvolněnost étosu církví může být dále odrazem toho, zda v daném státě vládne totalitní režim, anebo funguje svobodný, či svobodnější systém: církve se snaží danému zřízení přizpůsobit, kdo chce s vlky žíti, musí s nimi výti. Přísnost a uvolněnost však také může vyplývat a asi nejvíce vyplývá z teologického profilu daných církví. Evangelíci (luteráni), kteří zdůrazňují ospravedlnění z víry, vnímají jako jeho výsledek svobodu chápanou i ve smyslu určité nesvázanosti v běžném životě; nemají tedy problém si zakouřit, vypít skleničku dvě, zatančit si a/nebo takové chování neodsuzují a nejsou třeba proti svazkům osob stejného pohlaví; na druhé straně mohou chodit čistit les. Evangelikálové si naopak berou z Bible příkazy a výzvy k osobnímu mravnímu usilování, kterých je v ní sdostatek (byť není jisté, zda tyto snahy promítají do ekologických a diakonických aktivit). Asi to plyne z toho, že Bibli jako Boží slovo pojímají víc plošně, podle litery, zatímco luteráni se v ní snaží více najít jejího ducha, její jádro, čili Krista, a ostatní místa v Bibli, která na něj nepoukazují, berou s odstupem a ne tak doslova. Mravní přísnost evangelikálů a jiných křesťanů vycházejících z Kalvínovy reformace může vyplývat i z toho, že jejich členové psychologicky potřebují víru s určitou morální náročností. To, co jsme řekli o evangelikálech, platí o určité nebo i velké části členů naší církve. Jsou různé psychologické potřeby, pokud jde o charakter víry. Někdy je věřící vztahují na lidi zvenčí a jejich reakce: někdo nechce vypadat jako křesťan přísný, exklusivní, nepřijímající, nedemokratický a nechce, aby takhle vypadala a jednala jeho církev. Jinému jde zase o zásady, o jistý řád a potřebuje církev, která by nebyla církví bez nároků, mravně laxní, lhostejnou. Mravní přísnost étosu jedné církve může být také reakcí na mravní uvolněnost jiné anebo téže církve v minulosti. Aby toho nebylo málo, přísnost a uvolněnost étosu dané denominace může být rovněž důsledkem vlivu osobností, které ji vedly a vedou. Zkrátka a dobře těch vlivných tendencí, faktorů a výzev je mnoho, mohou se měnit, a tak se (po)změní i étos určité církve. Nakonec připojme, že jednotlivý člen církve si její důrazy přebere po svém.
Tento příspěvek nezohlednil jako příklad další církve, jednak proto, že určité příklady už obsahuje, a pak proto, že jeho autor není s étosem jiných církví dostatečně obeznámen.
Jak se církev dívá na umělé oplodnění?
Předpokládám, že osoba, která tuto otázku klade, tak o této variantě uvažuje, anebo už má svou zkušenost a potřebuje nějaké ujištění ze strany církve. Je to adekvátní a pochopitelné.
K této otázce se pokusím vyjádřit v širším rámci a to jak z etického, tak z psychického pohledu.
Sahám po skriptu evangelické systematické teologie, kde významný pan profesor píše toto: „ Většina protestantských teologů má v diskuzích pozitivní stanovisko k umělému oplodnění, pokud jsou zachovány tyto předpoklady:
1. „Umělé oplodnění se použije jen „in ultima ratione“ (nejzazší možnost), když už selhaly všechny dosavadní metody k tomu, aby manželé mohli mít děti přirozeně.
2. Umělé oplodnění se použije jen v manželství. Vyloučeno je oplodnění nějakou třetí osobou mimo manželství, podobně tak sociální zneužití tzv. surogátní (náhradní) matky.
3. Jako podmínku přinášejí někteří etici z protestantských církví nutnost použití všech oplodněných vajíček, přičemž většina protestantských etiků toto nepovažuje za nutnou podmínku. Tato podmínka není ze strany lékařské vědy totiž vždy splnitelná.
V evangelických a protestantských církvích jsou teologové obecně ochotni připustit 14 denní lhůtu k manipulaci s vajíčkem ve zkumavce a taky připouštějí skladování oplodněných vajíček v chladničce.“
Důležitou a klíčovou oblastí, které se nevěnují ani skripta, ani kliniky asistované reprodukce a zatím ani církev (pokud vím), a z toho chci činit pokání, je psychika ženy a muže, kteří uvažují, podstupují a vzpamatovávají se z umělého oplodnění. Zdá se, že je to jedna z tabu oblastí dneška, aspoň v tom evangelickém církevním prostředí. Když připravujeme podpůrnou skupinu pro truchlící, možná bychom tuto možnost měli otevřít také těm, kteří prošli umělým oplodněním neúspěšně a jsou zarmouceni podobně jako ti, kteří zažili spontánní potrat, a ti, kterým zemřelo dítě těsně nebo nějakou dobu po narození. Vlastně by stálo za to otevřít samostatnou skupinku pro věřící s podobnou a silnou životní zkušeností. Každopádně, bylo by zdravé vytvořit a mít dobrý a bezpečný prostor v církvi ke sdílení, ne k poučování, a také ne k vydávání svědectví ve smyslu, že nakonec vše dopadlo dobře. Je to jistě nejdřív na osobní a diskrétní rozhovor.
Současně platí, že Pán Bůh nám dal a dává citlivé srdce, svědomí, Jeho pokoj, Ducha svatého, o moudrost, kterou můžeme a máme prosit ve všech situacích, do kterých vstupujeme, nebo ve kterých se ocitáme.
K čemu je dobrá liturgie?
A k čemu je dobré ptát se po užitku liturgie? Jaký přístup má člověk, který se takhle ptá? Je dobré chtít vidět její klady a zamyslet se nad tím, co (daná část i celek) liturgie sděluje.
1) Myslím, že už samotným pohledem na její obsah se musí člověku rozsvítit. Liturgie se přece skládá z Božího slova, například ze Žalmů a jiných biblických textů, ale také z modliteb a výpovědí víry, které se o Bibli opírají, a ty všechny poukazují na důležité skutečnosti Božího zjevení a víry. Každý si v nich něco najde, tedy duše zbožná, opravdová.
2) Liturgie nás má podněcovat k projevům víry. Při ní si třeba uvědomíme Boží soud, když zpíváme „Pane, smiluj se”, anebo můžeme Boha vyvyšovat, když zpíváme „Haleluja”. Liturgie nám pomáhá, abychom procvičovali své srdce v různých postojích víry.
3) Liturgie nám umožňuje vnímat celý rok, jednotlivé neděle a svátky, prostřednictvím Božího slova, těch jejích oddílů, které se mění, i těch, které jsou stálé.
4) Zpívané části liturgie zapojují i naše srdce, naše tělo, celého „člověka” – zpěvem člověk musí ze sebe vydat něco víc. Zazpíval by si doma?
5) Za páté v liturgii na bohoslužbách se obracíme k Bohu spolu s dalšími věřícími, víra má i kolektivní charakter. A Pán nejedná jen s jednotlivci, ale i s církví jako takovou, anebo se sbory.
6) Dále liturgie zapojuje účastníky v kostele, aby v něm neseděli pasivně, ale reagovali na Boží slovo: mluvením, zpěvem, mlčením. Na luterských bohoslužbách se kromě sezení sem tam stojí, klečí a dokonce i chodí.
7) Liturgie chrání účastníky bohoslužeb před „povídáním” těch, kdo na nich aktivně vystupují. Tedy aby se nestaly „moderováním”. A aby nestály na umu jednoho člověka nebo několika lidí, ale na Božím slově.
Proč liturgie?
Protože bohoslužba v Bibli měla stálé komponenty, kdy se doplňovali ti, kteří ji vedli, s těmi ostatními. Někdy přitom zaujali určitou symbolickou pozici nebo udělali nějaký pohyb (Ezd 9; 2Pa 6). Existovaly ustálené formulace (4M 6, 24–26). Za druhé (luterská) liturgie má biblický obsah, skoro každé její slovo pochází z Bible, i odpověď „ i s duchem tvým” (2Tm 4, 22), ale také vystihuje důrazy Bible, v logickém sledu: od pozdravu přes VP až k závěrečnému požehnání. Za třetí bohoslužby musejí mít nějakou strukturu. Apoštol nabádá, ať se vše děje dle řádu (1K 14, 40). Kdyby byly každé (zcela) jiné, mnozí by byli zmateni a jejich průběh by mohl přecházet v moderování a „povídání”. Čím bys nahradil liturgii? Delším zpíváním a mluvením? Možná by se protáhly. Čím bys nahradil klasické texty jako Otčenáš? Vymyslel bys něco lepšího a na každou neděli něco jiného? Nezačal by ses opakovat? Jak bys řešil obsah bohoslužeb z dlouhodobějšího hlediska? Vymyslel bys něco lepšího než církevní rok a lepší sady textů a témat? Byla by tvá koncepce dost dobrá i pro další sbory? Za čtvrté bychom měli liturgii ponechat, protože umožňuje dost velké zapojení sboru a také hodně liturgických alternativ. Za páté bychom ji měli ponechat, protože jsou jiná shromáždění, kde lze uplatnit „(a)liturgickou svobodu”.
Jaký je (a jak se změní v čase) profil toho, kdo by chtěl rozhodovat o zrušení liturgie i jeho načasování? Ano, jsou lidé, kterým je liturgie zcela cizí. Navíc žijí v digitálním světě. Ale v každé době byly osoby, kterým se (v určitém období jejich života) nezamlouvala. Má se jim církev přizpůsobit, anebo můžeme počítat s tím, že když do ní přijdou, že by mohli přijmout zvyklosti, které jsou jí vlastní? Vždyť je to i věc slušnosti. A jsou také lidé, kteří mají liturgii rádi a kterým vadí bohoslužby bez ní, když jsou moderní, s kytarami apod. A porovnáním s virtuálním světem liturgie nám dává možnost zapojit se do dění na bohoslužbách, nebýt v odstupu, jen jako pozorovatel.
Proč křtíme děti?
Bible líčí duchovní dění v životě člověka z pohledu Boha, jeho svrchovaného působení, a ne primárně z hlediska možností člověka, na kterých by Bůh byl závislý. Proto také píše o jednání Boha s dětmi, které na ně i reagovaly určitou vírou: (Jr 1, 4; L 1, 41–44). Hlavní je, že Bůh má k dětem vztah. Modelovou situací je žehnání dětí Ježíšem (Lk 18, 15–17), které tento akt přijaly určitou vírou, a jeho pokyn dospělým „nebránit a přivádět“ a pak docenění dětí jako příjemců duchovního dění. Nemluvně Mu odpor neklade, dospělý ano. Je lépe uzpůsobeno k přijetí spásy než on. Ježíš po dětech, kterým žehnal, nepožadoval pochopení tohoto aktu, který má teologický obsah. Proto to nečiníme ani u jejich křtu. Přijetí spásy není hlavně věcí rozumu, ale důvěry Bohu, který chce, aby lidé byli spaseni. Křest je formou předávání spásy (Mt 28, 19; Tt 3,5), která byla vybojována a je zde jako dar. Ježíš zemřel za všechny lidi, proto ani dětem nemá být odepíráno znamení spásy – křest. Když Hospodin zachraňoval Hebreje z Egypta, měli vzít s sebou i své děti. Jak dospělí, tak děti byli vedeni Bohem v oblaku. Apoštol Pavel jej přirovnává ke křtu (1K 10,1–2). Z toho plyne, že křtěny mají být i děti. Když apoštol takto porovnává Starý a Nový zákon, připomeňme, že Židé měli své chlapce obřezávat krátce po narození. Neměli směrnici čekat, až dorostou a sami se pro obřízku rozhodnou, a v Novém zákoně není taková instrukce pro křesťanské rodiče ohledně křtu jejich dětí. Bible samozřejmě neobsahuje zákaz křtu dětí. – A my dospělí, když spíme, rozumíme křtu?
Jaký je rozdíl mezi čtením Písma pro osobní užitek a interpretací?
V církvi jsou potřeba oba aspekty čtení biblického textu. Potřebujeme vzdělané lidi, kteří text dokáží interpretovat, ale zároveň každý z nás si potřebuje Bibli vzít do ruky a sám se postavit čelem celému příběhu, který se nám snaží sdělit.
Je samozřejmostí, že ne každý vidíme jakýkoliv rozdíl mezi interpretací Bible a třeba ranním čtením Bible u dobré kávičky. Vždyť Duch Svatý přece k člověku může mluvit kdykoliv a skrze jakékoliv čtení Bible, no ne? Ano i ne. Nejde o to, že by Duch Svatý nedokázal k nám mluvit, ať už Bibli čteme jakýmkoliv způsobem, ale my lidé nejsme vždycky schopní působení Ducha Svatého rozeznat.
Proč je v našich životech a sborech nutná interpretace? Co to vůbec interpretace je? Biblická interpretace označuje vyložení významu textu s ohledem na jeho kontext.
Vzpomeňme si na naše prarodiče. Jejich světonázor je našemu mnohdy cizí a to nás dělí, řekněme, 50 let. Od biblických autorů nás dělí přinejmenším dvě milénia. Autory nebyli Češi ale Židé, pro které by Česko bylo Taršíšem (rozuměj – španělskou vesnicí). Historie našich národů, našeho myšlení, kultury, umění či jazyka by nemohly být od sebe více odděleny.
V církvi a osobních životech však potřebujeme obojí. Ne vždy si člověk dokáže ráno sednout, naučit se hebrejsky, zavzpomínat na to, jaké to bylo v době babylonské říše a pochopit, co ten text původně znamenal a správně jej aplikoval do svého života. Interpretace textu není nic lehkého, ale následování Krista nebylo nikdy považováno za procházku Edenem (rozuměj – růžovým sadem). To však neznamená, že Boží slovo nemáme číst nebo že se jej nedá pochopit. V tom je ukrytá veliká Boží milost, že život-měnící zvěst o Božím spasitelném díle může pochopit každý člověk nehledě na jeho znalost kontextu. A díky Pánu za to!
O čem pojednává Jidášovo evangelium?
Jidášovo evangelium je spis, který by l objeven v r. 1970 v egyptské jeskyni, blízko Al-Minya. V roce 2006 zveřejnila Národní geografická společnost překlad ze starověkého koptického jazyka. Řecký originál se nedochoval, koptický překlad obsahuje 85 % původního textu. Vznik Evangelia podle Jidáše se datuje do poloviny druhého století po Kristu, což je téměř o jedno století později než vznik nejznámějších čtyř evangelií. Jidášovo evangelium nebylo ranou církví zařazeno mezi kanonické (normativní) spisy, které byly později nazvány Novým zákonem. Popisované evangelium se skládá z řady rozhovorů Ježíše s Jidášem a ostatními učedníky. Ježíšova spásná iniciativa prý spočívá v předání tajného učení o Bohu, kosmu a bytostech, které jej obávají. Některé z rozhovorů poukazují na Jidášovu nadřazenost, protože jako jediný z apoštolů pochopil Ježíšovo učení. V textu nenajdeme popis celého Ježíšova života, ale pouze posledních osm dní před jeho zatčením. Jidášovo vydání Ježíše židovským autoritám je vnímáno jako záslužný čin, neboť díky tomu se Ježíšova duše mohla osvobodit z vězení těla, ale i celkově z materiálního světa. Důraz, který je kladen na poznání tajného učení včetně pomíjení spásného významu Kristovy smrti a vzkříšení, řadí tento spis ke gnostické herezi.
Mám starou zničenou Bibli na vyhození. Jak to mám udělat s úctou?
Mám radost z takovéto otázky, protože ukazuje na hlubokou úctu, kterou bychom jako církve měli chovat k tomu pokladu, jenž nám byl v Bibli dán. Nemáme však v ní žádný návod na správné “recyklování” či vyhození, protože to je luxus poslední doby, že každý z nás můžeme mít vlastní kopii Bible.
Nejlepší, dle mého názoru, jsou způsoby dva. Židé se ptali na tu stejnou otázku a došli k závěru, že je uctivé jejich staré a rozpadající se svitky Tóry pohřbít do země. Druhý způsob, který však může na první pohled vypadat drasticky, je spálení. Ve Starém zákoně se oběti Hospodinu pálily ohněm, a i když tu oběť, jenž nám přináší spásu, přinesl Ježíš Kristus, můžeme si z tohoto posvátného obřadu vzít inspiraci. Konec konců i dnes se takto v různých státech zbavují opotřebených státních symbolů, jako jsou například vlajky.
P. S. Pokud jste Bibli třeba jen vhodili do modrého kontejneru na papír, tak se také nic neděje.
Proč existuje tolik různých překladů, které se od sebe někdy dost liší?
Bohužel Bible nebyla napsaná v češtině, ale chvála Pánu za to, že vůbec nějakým lidským jazykem napsaná byla. Jak to však bývá, jedno slovo se dá přeložit více způsoby (můžeme zmínit třeba v češtině vlnu či hranici). Správně se pak tedy říká, že každý překlad je vlastně již výklad biblického textu.
Avšak ještě prekérnější situace je fakt, že nemáme dochované žádné originály biblických rukopisů, ze kterých bychom to „na jistotu” vyčetli. Přesto všechno se však církve po celém světě drží stejného evangelia již 2,000 let i bez toho, aby uměly řecky či hebrejsky. Naštěstí to Slovo, které se stalo tělem, dokáže k člověku promlouvat i skrze svátosti a zvěstované, nejen čtené slovo Boží.
Proč tedy máme tolik různých překladů? Protože jak se vyvíjí jazyk, tak je potřeba i překlad, který by byl bližší jazyku oné doby, protože čím více kvalitních překladů, o to více způsoby může Duch svatý ze své milosti otvírat naše srdce, abychom mohli ve víře přijmout zvěst o spasení.
Zjistil jsem, že existuje několik variant Desatera. Proč tomu tak je?
Otázkou je, zda-li má tazatel na mysli dvě zmínky Desatera v Tóře (Exodus 20 a Deuteronomium 5) či různé “číslování” samotných přikázání. Podívejme se zkratce na obě varianty.
Pokud se jedná o první možnost, zmínka v Exodus 20 je zásadním bodem příběhu člověka. Bůh vstupuje s izraelským národem do smluvního vztahu, který má své podmínky pro obě strany – Boží i Izraelova věrnost smlouvě se projevují jinak. V Deuteronomiu pak nacházíme (nejen) shrnutí hlavních částí předešlých 4 knih Pentateuchu. Najdeme zde tedy i Desatero, které je prakticky totožně formulované.
Co se týče druhé varianty, “číslování” samotných přikázání, je pravdou, že v našich Biblích se Desatero nenachází v pěkně seřazeném seznamu. Různé tradice (židovská, luteránská, katolická, samaritánská atd.) přiřazují různé části výše zmíněných textů k různým přikázáním. Podívejme se na příklad – zatímco my se učíme, že poslední dvě přikázání jsou spojená s dychtěním, Samaritáni i Židé je slučují do jednoho.
Útěchou nám však může být, že se nejedná o rozdíly v samotném textu, slovech, ale pouze v našem systematizování.