Po období velkých duchovních i tělesných výkonů, schopnosti nést velké břímě zodpovědnosti, začíná člověk pozorovat, že jeho výkonnost klesá. Ztrácí pružnost v rozhodování, nové podněty a nápady jsou zřídkavé, častěji zapomíná, nedokáže se soustředit, žije vzpomínkami z dětství. Začíná cítit, že je pozvolna odsouván ze společnosti (např. odchodem do důchodu), dostavuje se pocit, že se už přesouvá na druhé či třetí místo v životě.
Křesťan pilně pracuje, ale rovněž dbá o svěcení svátečních dnů. Není zahalečem ani „workoholikem“. Pán Bůh ustanovil den odpočinutí, v němž máme nejen nepracovat, ale rovněž dbát na posvěcení života(1Te 4,3.7) slyšením Božího slova, přijímáním Večeře Páně a společným oslavováním Pána Boha v jeho církvi.

V začátcích církve se stala Bartimeova modlitba denní modlitbou všech věřících. Prosíme-li o milost, prosíme jak za odpuštění a vysvobození, tak o uzdravení. Žádáme Boha o Jeho pokoj, který převyšuje veškeré chápání a prostupuje celou naší bytostí.

„Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“
Jan 3:16
Do této jediné Ježíšovy věty by se dalo shrnout celé evangelium. Dozvíme se z ní o Bohu vše, co potřebujeme. Tato zpráva nás přibližuje k Bohu a naopak Bůh je blízko nám. Nestačí jen vědět, že Bůh je láska, je potřebné vědět, že Bůh k nám v lásce přichází. To je obsahem dobré zprávy.

„Musíme konat skutky toho, který mě poslal, dokud je den. Přichází noc, kdy nikdo nebude moci pracovat.“
Jan 9:4
Již prorok Izajáš hovořil o nohách, které přinesou člověku radostné poselství. Za starých časů lidé cestovali pěšky - neměli letadla, ani automobily. Je až neuvěřitelné, kolik tisíců mil urazil pěšky apoštol Pavel či samotný Ježíš.

„Od té doby začal Ježíš ukazovat svým učedníkům, že musí jít do Jeruzaléma a mnoho trpět od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a třetího dne vzkříšen."
Matouš 16:21
Položme si otázku, kde začala cesta ke spasení? Stalo se tak ve Filipově Césareji, kde Ježíš oznámil učedníkům svůj záměr navštívit Jeruzalém? Nebo tomu bylo v zahradě Getsemane, když byl zajat? Nebo snad když se narodil v Betlémě?

„A hle, žena trpící už dvanáct let krvácením přišla zezadu a dotkla se třásní jeho šatu. Říkala si totiž: „Dotknuli se aspoň jeho šatu, budu zachráněna!““
Matouš 9:20-21
I v životě křesťana jsou chvíle, v nichž se nedokáže zbavit svých problémů: nemocný člověk ležící na posteli mnoho let; manželství, jež skončilo v nevyřčené bolesti a žalu; dítě, které se vydalo jinou cestou, než jsme doufali.

„Já však chci být ustavičně s tebou, uchopils mě za pravici, povedeš mě podle svého rozhodnutí, a pak do slávy mě přijmeš.“
Žalm 73:23-24
Jedné starší opuštěné ženě ze Skotska položili tuto otázku: „Co děláte, když jste pořád tak sama?" Ona odpověděla: „Otevřu si zpěvník a zazpívám si několik písní na chválu Boží. Pak si vezmu Bibli a nechám promlouvat samotného Boha. Když jsem čtením a zpíváním unavená, tiše sedím a nechávám v sobě působit Boží lásku."

„Až dosud jste o nic neprosili v mém jménu. Proste a dostanete, aby vaše radost byla plná.“
Jan 16:24
My, rodičové, dobře známe prosby našich dětí o nejrůznější dárky. Je pozoruhodné, že ocitne-li se dítě v nemocnici, touží mít při sobě svého rodiče, nikoliv neživou věc.

„Láska nikdy nezanikne. Proroctví - to pomine; jazyky - ty ustanou; poznání - bude překonáno.“
1. Korintským 13:8
V listě Korintským se dočítáme o zvláštnostech lásky, o tom, že je trpělivá, mírná, nezávidí, nevychloubá se, nepočítá křivdy, neraduje se ze špatnosti, miluje pravdu. Kdybychom se měli zamyslet nad svým postojem k lásce, jistě by se v mnohém neshodoval s oním biblickým.